Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola - Cesta

Prošla celým vlakem, volné kupé našla až úplně na konci. Vešla, zabouchla za sebou dveře a zatáhla závěs. Usedla k oknu, ale nevyklonila se z něj jako ostatní studenti, aby zamávala na rozloučenou. Neměla komu mávat, věděla, že rodiče už na nástupišti nejsou, nemrhali by svým časem čekáním na to, až jim dcera zamává.                                                                   

Vlak se dal pomalu do pohybu, z chodby a ostatních kupé byl slyšet smích a veselé štěbetání. Cítila se tak osamělá. I ta slza, která ji stekla po tváři, byla jediná. Dala by cokoli za to, aby zde neseděla sama, ale s přáteli. Žádné však neměla. O to se její rodiče postarali. Nikdy se nezajímali o to, co se líbí jí nebo co ji trápí. Vše muselo být podle nich, vybírali jí i přátele. Ti pocházeli pouze z čistokrevných rodin - rodin Smrtijedů. Pokud udělala cokoli proti jejich vůli, byla trestána. Dlouhou dobu už se jim radši nevzpírala.              

Únikem od reality se pro ni stalo kreslení. Zamilovala si ho natolik, že se s odhodláním rodičům postavila, když se dohadovali, jestli odpoví kladně na dopis z Bradavic nebo z Kruvalu. Jejich začínající hádku utla, když vykřikla, že půjde studovat na mudlovskou školu umění. Nastalé hrobové ticho tehdy přerušil otec, když její drzost potrestal bolestivým zaklínadlem. Křičel na ni, nadával ji ... jakoby ani nebyla jeho dcera.                                          O týden později pak přijela babička. Podařilo se jí otce přesvědčit, aby Fran neposílal do Kruvalu, ale do Bradavic. Proto teď seděla ve vlaku mířícím do Bradavic, a také, jak doufala, za lepší budoucností.                                                                                                              

Schoulila se do rohu a zakázala si jakékoli další smutné vzpomínky. Kéž by tak u sebe měla kousek papíru a tužku, nebo barvy. Ubíhající krajina za oknem byla nádherná. Zavřela oči a představila si, jak ji kreslí, jaké používá barvy ...                                                                               Dveře kupé se náhle otevřely. Oči nechala zavřené, naslouchala. Kdosi vstoupil dovnitř.        

"Tady je volno, teda, alespoň se tu vlezeme všichni." šeptl dívčí hlas.                                        

"Hlavně tiše, jestli spí, nemusíme ji hned vzbudit!" dodala ona dívka rozkazovačně.                

"Hermiono, my jsme potichu, mluvíš tu jedině ty!" ozval se ode dveří pobavený hlas.               

"Jen si rejpej Ronalde! A zavři už konečně ty dveře a sedni si." Dveře se opravdu zavřely, chvíli bylo ticho. Neměla odvahu otevřít oči, aby si prohlédla nově příchozí.                              

"Harry, nezahrajeme si šachy?" prolomil ticho Ron.  

"Jasně, o prázdninách nám na ně moc času nezbylo... ten úklid, řízení."   odpověděl. Chvíli bylo slyšet jen šramocení.

"Už je mám. Jaký chceš?"

"Černý." vybral si Harry.

"Hermiono, myslel jsem, že jste s Ronem měli být v prefektském kupé?"

"Měli, ale zkus si být s Malfoyem pět minut, natož polovinu cesty." odpověděla dívka znechuceně.  Malfoy ... to jméno bylo Fran povědomé. Že by mluvili o Dracovi? Otřásla se jen při pomyšlení na něj.

"Stejně nechápu, jak mohli zvolit prefektem někoho, jako je Malfoy." dodal po chvíli Harry.

"Na tom nepotřebuješ nic chápat Harry. Sám víš, že mu Snape nadržuje. Já spíše nechápu, že se prefektkou stala Pansy." odfrkla Hermiona.

"Hele vy dva, nemusíte probírat Snapa před začátkem školy, jo?! Harry, ty se příště soustřeď. Tohle byla zatraceně krátká hra. Šach mat!" zvolal Ron vítězně.

Dveře do kupé se otevřely.

"Dáte si něco?" ozval se skřehotavý hlas. Někdo se zvedl. Za chvíli Fran uslyšela Harryho, jak se baví s prodavačkou. Po 5 minutách se prodavačka vzdálila.

"Vemte si!" nabídl Harry přátelům. Fran ucítila vůni dýňových paštiček. Pocítila hlad. Od rána nic nejedla.

"Tyhle paštičky zbožňuju. Skvělej předkrm." prohodil Ron.

"Ty už se té hostiny nemůžeš dočkat, viď Rone?!"

"Ale Hermi, musíš uznat, že je to skvělý zakončení prázdnin!"

"Možná jo, ale hostina se pořádá hlavně kvůli zahájení nového školního roku a přivítání nováčků." odsekla  Hermiona.

"Taky nezapoměň, že letos odvádíme prváky do společenky!" připoměla mu.

"Na to se nedá zapomenout...bohužel." odpověděl Ron s ironií v hlase.

Zařazování, až do této chvíle na něj nepomyslela. Otec s matkou počítají s tím, že bude ve Zmijozelu. Pokud ne... to aby radši nejezdila domů. Otec nepřímo naznačil, co by se dělo...  Zakázala si o tom uvažovat. Po chvíli opravdu usnula.

Probudil ji až hluk v uličce. Uvědomila si, že v kupé osaměla. Rychle přes sebe přehodila hábit a vylezla na nástupiště. Tam si všechny prváky svolávala nějaká žena.

"Zřejmě profesorka." pomyslela si. Zavedla je ke člunům, nasedli a pomalu se přibližovali   k hradu. Fran jím byla zcela unešená.

"Musím si ho nakreslit!" bylo to poslední na co myslela než dorazili do cíle a vystoupili z loděk.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tyo

(Wendy, 28. 10. 2007 17:56)

Fakt super povídka..... Jdu si přečíst další kapitoly!!!!! ;)

WOW!

(NICI, 3. 10. 2007 8:27)

Tý jo, kdo to psal? Nebyla to sama Rowlingová? Je to super!!!